Psům se věnuji již od roku 1965.. V roce 1970 jsem se seznámila s plemeny, jako například  knírač, francouzský buldoček, pekingský palácový psík, kterým jsem se s láskou věnovala. Nakonec Japan chin zvítězil na plné čáře. Když jsem japánka viděla u chovatelů, nejprve mě při pohledu na něj zaujala hlava, její tvar, oči černé jako korálky a jemný výraz. Svou přítomnost mi dával najevo, ovšem bez známého štěkání. Mazlil se se mnou, ale nebyl nijak vtíravý. Ke svým majitelům vzhlížel oddaně a s úctou. V té době jsem si uvědomila, že toto plemeno, tento malý pejsek, je to, co si zaslouží mou lásku a péči.
Mnoho lidí si ovšem myslí, že Japan chin nemá v lidské společnosti místo, protože to je jen "malej smeták". Můj názor je zcela opačný. Ano, člověka, který holduje velkým plemenům, nemůže uspokojit jemný pejsek. Mám zkušenost, že kdo si jednou pořídil japana, zůstává tomuto plemeni věrný po celý život.